Dnes je: 14. 11. 2018 Nejste přihlášen Přihlásit se

Operace Sněžná Zeď

deník desátníka Alexe




Je chladný lednový večer, v povětří lehce poletují vločky sněhu, já postávám u vlakového nádraží a v okolí se pohybuje opilý muž, který ve svém stavu de centně upadá z nájezdu u schodů na zem





        Je chladný lednový večer, v povětří lehce poletují vločky sněhu, já postávám u vlakového nádraží a v okolí se pohybuje opilý muž, který ve svém stavu de centně upadá z nájezdu u schodů na zem a já mu jdu na pomoc. Pronesu něco o opatrnosti a jsem odmě něn vděkem tohoto postaršího muže. S radostí z tohoto skutku se vracím zpátky na stanoviště a če kám na prvního přítele ve zbrani, který se dostaví k místu setkání. Přišel jsem sice o třicet minut dř íve, než byl naplánován sraz, ale raději dorazím předčasně, jen pro jistotu. Nějakých deset minut do srazu se objevuje první kolega. Vzápětí druhý, třetí a tak to pokračuje dál, až je nás deset. Tato hrstka statečných vzbuzuje údiv u civilistů v nejbližším okolí. Inu zelená barva je jako pěst na oko v této městské džungli. Je čas jít a naskočit n a vlak, který nás odveze daleko od každodenních probl émů a postaví nás čelem k nepříteli, ať už je to počasí, denní doba, zdravotní stav nebo i nepřízeň osudu. Budeme stát pevno pevně jako pozvednutý štít a čelit těmto věcem společně...


        Při nástupu do žlutě vyhlížejícího vlaku mě již ud ivuje krásná slečna, která zdraví každého nastupujícího do vagónu. Neuvažuji nad tím dlouho a jako poslední vlézám dovnitř po tenkých schůdkách. Zmodernizované kupé je druhá věc, kterou považuji za udivující. Sundáváme těžké batožiny, usedáme na pohodlné sedačky v krásně vyhř átém kupé. Za okamžik se rozjede nejzajímavější jízda vlakem jakou kdo, kdy zažil. A ni náznak pohnutí, to už však je stanice dávno za námi a mizí za okny rodné město. V momentě se ozve interkom vlaku a už nás vítá sametový hlas jedné dívky, patrně personál vlaku s jímž cestujem e. Kluci už o něčem hovoří, tak jen poslouchám a moc se nemíchám do hovoru. Pak po chodbičce přicház í krásná mladá slečna ve stejnokroji, vítá nás osobně na palubě tohoto dopravce. Nabízí nám čistou vodu a již se vyptává, co bychom si dali dále, zda čaj nebo kávu. Třetí věc, při které mi rozum st ojí. "Tak snad raději kávu", tiše odpovím. Ani nestačím třikrát mrknout a už je stevardka zpátky, nese nám různorodé čtení. Neuvěřitelné, pomyslím si, to už je na cestě s kávou a čajem. Obs luha i její služby jsou zde opravdu rychlé, jen co je pravda. Hlášky, které při této cestě byly vysloveny , však nebudou nikdy zapomenuty. Tolik narážek na spousty věcí a následných trapasů by nám záviděl i kdejaký pražský showman. Také jsme atrakcí celé vlaku, jak se dozvídáme z tajně vyslechnutého hovor u obsluhy vlaku. V mezičase náš velitel prokazuje diplomatické zkušenosti, když zpovídá růžově obleče nou stevardku. Takže pražanda, původem z jižních Čech. Velice krásný to kraj, jen co je prav da. Čas se krátí, za pár desítek minut bude čas opu stit vlak. Na rozloučenou si kluci ještě dají jakýsi kou sek dortu, snad proto, aby odchod nebyl až tak hořký. Bereme svých pět švestek a smutně se loučím e z dnešní obsluhou. Budeme vzpomínat, to je jisté. Vyskakujeme z vozu jako správní paragáni a p oklusem přesouváme jednotku k přistavenému transportu. Divadlo opět neviděné, ostatní jen zíra jí na tuto podívanou. Mizíme ve dveřích, odhazujeme zátěže ze zad a usedáme na sedačky. Už v této chvíli vzpomínáme na krásné chvíle v minulém vláčku, neboť je zde patrný obrovský rozdíl . Ale co, my už to nějak překonáme. Snad...




        Cesta krátká a drncavá. Nic neobvyklého k napsáni, postarší průvodčí nás tak trochu zmrazila a odešla. Otřepali jsme led a následuje opětovný výst up na vlakovém nádraží. Krátký přesun do ještě kratší vláčičku. Ono je to snad širší než delší, in u hlavně že nás odveze tam, kam potřebujeme. Napráskaný motorák nedává mnoho mobility a tak zůst áváme na pozicích. Vyčkáváme na naši stanici. Několik stísněných minut a zase abychom vypadli ven na mráz, tentokrát již naposledy. Dědina jako z pohádky o sněžné samotě vypadá ve tmě opravdu kouze lně. Teď jen najít správný směr pochodu a můžeme si dát několik kilometrů nočního klouzání s plnou polní na zádech. Sníh máme až nad kotníky, je jej všude okolo opravdu požehnaně. Rozk az vydán, vyrážíme vstříc svým osudům a novým dobrodružným cestám. Cestou kolem hospody vidíme ro zpačité pohledy místního obyvatelstva, ti neví, zda už nemají moc vypito nebo je mobilizace p osádek před bitvou. Pravda patrně v obou případech. Mizíme v šeru večera a pokračujeme pocho dovou chůzí dále do zasněžené krajiny Jeseníků. Cestou se ne vlastní vůlí učíme dopady sk okanů na lyžích, takzvaný telemark. Zledovatělá cesta, po které jdeme je skvělá na tento styl přiza bití a tak každý z nás zkouší jak se mu vyhnout. St yl již máme opravdu skvělý a dáváme do něj opravdu vše i své zdraví. Kdy už tyto závody skončí? Svitla naděje, když už poznávám okolí nám dobře známé, už jen pár minut do bezpečí. Před námi se objevuje úplně bílé pole, jako by byl čas sklizně s něhu. Těžko by se dal najít vyšlapaný chodníček pro snadnější přechod, sněhu je opravdu až po kolena a není jak se přes něj dostat než přímým útokem k chatě. Formace zástupu, rychlost pomalá, útočit zak ázáno, kupředu. Ten kdo jde jako první má tu nejtěžší úlohu, razí všem cestu vpřed. Jako by tato cesta bílou pustinou neměla konce. Nohy se hluboce boří pod povrch bílé pokrývky, ta zůstává n a nohách a tvoří nové bílé maskovací vzory u těch stávajících zelenočerných. Svalstvo je hnáno na okr aj možností při tomto dobývání sněhových plání, avšak cíl máme stále na dohled a přibližuje se každ ým krokem. Já, jako poslední člen komanda se snažím podporovat přátele přede mnou alespoň kladno u psychikou. Tlačím je slovy dále vpřed, přesto sám již mám dost tahání těchto nesmyslů na z ádech a bílých bot obalené sněhem. Zbývá jen pár metrů. Těžím ze svých skrytých sil k pokračován í dále kupředu. Koutkem oka si všímám, že chata je obkličována. Podezření z nekalého počínání cizíc h vetřelců v našem ležení by byla náležitě potrestána. Přicházím ke vstupním dveřím, kde již p robíhá vstup a takticko pořadové čištění všech místností. Mezitím se kruh uzavřel, možný nezvaný h ost nemá kudy by unikl. Všechny místnosti jsou vyčištěny a žádná známka vniknutí nebyla zaznamenán a, můžeme vstoupit a konečně po dlouhé krkolomné cestě odpočívat. V okamžiku již kamna obý vá plamínek. Pár chvil na ohřáti u teplých kamen. Teď již zbývá vytáhnout jídelní sety, uvařit nějakou dobrotu, rozvinout spací pytle a vklouznout do snů. Dnešní den byl pro mne dlouhý, a le jsem rád, že zde mohu být...


        Pozvolna otevírám oči, při tom pozoruji svůj vlast ní dech, jak stoupá ke stropu. Na tuto noc dlouho nezapomenu, byla mi ohromná zima, i když jsem byl v útulném spacáku a kamna hřála ve vedlejším pokoji. Snad změním názor po snídani. Opravdu je mi lépe na duši a mohu se připravit na dnešní rozkaz číslo jedna. Tím je stavění sněhuláka, repli ky naší vlakové hostesky v životní velikosti, dokon ce s nejbližšími detaily. Je to sice výzva, vlastně pr oč ne bude alespoň sranda. Opět stojíme na sněhu navlečení v několika vrstvách oblečení. Uvažujeme, jak ji vysocháme. Někdo dostal výborný nápad: "uděláme ji vleže". A skutečně již je hromádka sněh u tvarována do nádherných křivek ženského těla s precizním pojetím hrudníku i boků, ba i dalších typ ických rysů žen. Do půl hodiny je dílo hotové, ono memento je opravdu uměleckým kouskem. Určitě by byl a slečna poctěna. Úkol splněn, je čas vrhnout se na další. Tentokrát je to stavění opevnění s nás ledným měření sil, jinak řečeno koulovačka. Zprvu naše skupina zápolí u stavby zdi, pak však přišel t echnologický průlom ve vývoji stavebnictví. Což takhle dělat lopatou sněhové bloky? Brilantní, stav ba se zefektivnila o třista procent a zeď byla přebudována na pevnost. Práce nám jde od ruky, ovše m sněhu ubývá. Všechen je použit u stavby nebo na munici. Možná po hodině budování zde stojí dvě zídky a obrovský hrad ze sněhu, velmi impozantní práce. Pět minut do začátku bitvy stolet í. Bude zde, na tomto poli prolita krev přátel, kte ří se na potřebnou dobu stanou nepřáteli a oponenty v této vřavě jakou tato vesnice snad ještě nezažila. Ty největší historické bitvy proběhly na polích známých i neznámých, za účasti historiků, kronikářů, mužů, žen a dětí z daleka i nedaleká. Ko nečné hektické přípravy, poslední dodělávky pevnosti a můžeme započít jeden z legendárních stře tů mezi námi a jimi... Začalo bílé peklo. Tolik létajících projektilů, které dopadají na zdi naší b ašty jsem jaktěživ neslyšel. Nemálo jich přeletělo za naší pozici, snad chyba při výpočtu náměru ze stran y opozice. Já se v tomto galimatyáši kryji za zdí a doplňuji střelivo vlastním řadám. Jen těsný únik mn e zachránil před zásahem a to už letí další, za ní dalších pět. Opět jen o vlásek jsem unikl smrti, ko ule dopadají k mým nohám jako dary z nebes, které však nechci přijmout. Vlastně ani netuším, jak si v edou protistrany, nemám čas vystrčit uši z poza cimbuří sněžných zdí neboť neúnavně pracuji na nový ch střelách. Střelců máme více než dost, ale i přesto mě mrzí tento pasivní boj schován za zdí. Av šak čas se mi krátí a munice ubývá nezvykle rychle, když tu náhle dopadá na mé chodidlo mrazivá střela a naprosto mě vyřazuje z bojů. To není možné, že když pracuji za zdmi, jsem ten první, kdo padne za obranu tvrze. Ještě naposled pohlédnu do očí mých spolubojovníků, tiše jim popřeji štěstí a mrazivá smrtka mně vleče do bílých plání kde již bolest a strasti nic neznamenají. Za několik málo o kamžiků se ke mě připojuje další z nás a tak to pokračuje se zbytek strážců pevnosti. Důvod je pro stý, oba nepřátelské tábory uzavřeli dohodu na dočasném příměří a spojily své síly proti nám, tím měli značnou početní i palebnou výhodu a i přes odhodlání hrdinných vojáků se nedala naše pevnost u bránit déle. Teprve tehdy, když dozněl poslední tep statečného srdce uvnitř pevných sněžných zdí na šeho hradu padlo i spojenectví obou zbylých národů. Tehdy byl sněžný běs znovu rozpoután. Bylo to jako sněhová bouře, oblohu zatemnily stovky létajících sněžných střel. Všichni si byli vědomi j edné věci, skončí to, až dokud nebude na nohou pouze jediná strana. Nakonec padl i poslední z tábo ra přespolních a zvítězil v podstatě domácí odboj. Bylo jich sice méně, ale znali velice dobře terén a měli lepší pozici, na mušce měli boky ležení a né nejsilnější přední zdi. Jen takový můj názor, ovšem historie je psána vítězi! Po krátkém čase do palisád přichází opět život v podobě posil ze zákla den. Posádky narychlo opravují škody napáchané minulým střetem a doplňují munici potřebnou k odvet ě. Tento střet je mnohem rychlejší na úbytek mužstva než předchozí bitva a stranám dochází zásob y. Zbylo již jen pár mužů na dvou stranách a došlo jim snad vše kromě mrazu v útrobách jejich tě l. Je načase se stáhnout a nechat tuto bitvu s otevřeným koncem. K uctění padlých hrdinů se jdeme ohřát a najíst...


        Po vydatném jídle odpočíváme u kamen a probíráme př edešlou sněžnou válku, různé další důležité věci ohledně týmu a nakonec je nás v malé místnosti tolik, že máme nohy překříženy jako meče mušketýrů v dávno zašlých dobách. Jeden za všechny, všichni hřejí jednoho! Venku mezitím začalo hustě sněžit a kluci dokončili rozšíření hradu. Teď už vypadá jako nezdolná pevnost. Schová se v ní klidně celý tým a ještě zbyde místo. Nuda rozhodně není, čas trávíme u velmi zajímavé společenské hry. Aktivity, které při tom předvádíme a říkáme, inu válíme se smíchy po podlaze. Posléze je tu opět únava, tudíž se postupně vydáváme ke svým lóžím. Sn ad nás v noci nenavštíví páreček exhibicionistů, protože já už bych tu sílu vyhodit je ven na mráz n eměl...


        Den poté. Všude nově napadlý sníh, chlad že by vás nakrájel na kostky a odeslal do mrazících boxů v hypermarketu. Noc jsem tentokrát strávil opravdu př íjemným spánkem. Ráno jsem se cítil svěží, přesně tak jak má být, čím to asi mohlo být? Po sní dani se musíme opět zmobilizovat na úklid a připravit věci na cestu směr domov. Ani se mi nechc e, raději bych zůstal další den. Realita je krutá, musíme odjet všichni, ať chceme nebo ne. Saki paky sbaleny a můžeme jít opět přes arktické pole, které v minulém dni zažilo tání sněhu i v mínusovýc h teplotách. Cesta ubíhá bez problémů, žádné kluziště se nekoná a my vcházíme vítězoslavně zpět do civilizace, mezi obyčejné lidi v normální víkendový den. Na vlakové zastávce, snad od samé ra dosti padáme do sněhu, nebo spíše s větší pomocí kamarádů chladíme vybrané jedince v bílé kou peli. Místní se jen smějí a cosi říkají, nevnímám je a dále improvizovaně noříme do zmrzlé vody, kter á popadala z oblohy. Odvoz dorazil.


        Lezeme do vnitřních úzkých prostor. Posunková řeč a signály létají oběma směry z uličky mezi lavičky a vzniká pár hezkých fotek. Přestupujeme do jiného vlaku, kde opět stojíme na chodbách a snažíme překážet co možná nejméně. Záchod je trvale obsazen bagáží a nelze jej použít, dokud se neuvolní několik míst v kupé, kam se suverénně nahrneme. Sam ozřejmě údiv co že to vlastně přišlo posedět patří k věcem, které již neřešíme. Postřehl jsem je dnu věc, čím déle jedeme, tím méně je venku okolo sněžné přikrývky. Cesta je víceméně klidná, utíká s vižně a cíl již ťuká na okna. Havířov. Ve vestibulu nádraží se loučíme a rozcházíme na jiné světové str any. Mě čeká ještě jedna cesta městskou hromadnou dopravou. Natřískaný autobus lidmi mě vel ice "potěšil". Ještěže mi zvedlo náladu dítě, které se pořád vyptává tatínka, kam to ti vojáci je dou. Tyto momenty mne vždy povzbudí. Krátká cesta od zastávky a odemykám dveře od bytu. Domove sladký domove, co jsi tu beze mě dělal? Postupně vybaluji výstroj a nádobí, věším prochladl é oblečení na ústřední topení a vzpomínám na ta malá kamínka, která nás celý víkend všechny hřála a sušila. Už teď se těším, až znovu vyrazíme s kumpány na podobnou akci. Postupně začínám psát tyt o řádky a všechny chvíle jako bych zažíval opět nanovo. Není nad skvěle strávený víkend! Jedin ou věc kterou mohu těmto dnům vytknout je ta hromada fazolí, která nás poznamenala na dost dlouh o.




Díky Všem!!.....








Diskuze k tomuto článku


Jméno:
Příspěvek:






Online uživatelé



=> => BUG REPORT <= <=